NESTOJÍM o vaše pošahaný reklamy, sonb, řetězovky, klikačky a anketky, pokud hlasuju, tak ZÁSADNĚ VE VÁŠ NEPROSPĚCH!!!!! Neobtěžujte mě debilníma dotazama, nečumím na ŽÁDNÉ seriály, nevyrábím diplomky a seru na HSM a jiné růžové zrůdky!!!!!! Vaše hlášky typu - Máš klááásný bloQuísečeek - si strčte do PRDELE!!!!! VY ABSOLUTNĚ NEVÍTE o čem tenhle blog je, tak táhněte do gay erotogenních zón a ještě dál!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A vy ostatní úchylové vítejte.

Blood

21. února 2009 v 17:32 | Chemical Writer |  Frerard

Mám nehoráznou radost z vašich komentářů. Díky, díky, díky!:-) tohle už znáte. Nemůžu si pomoct, ale Bert je mi od pohledu hrozně nesympatickej. Takže sorry :-P v povídkách si to pokaždý odskáče:-D

Kolik už je tomu let? Je to dávno? Já nevím, připadá mi to jako zlomek vteřiny. Všechno se seběhlo tak rychle. A jak to začalo? Vlastně nijak. Zcela nevinně. Pamatuju si to jako by se to stalo včera. Můj příchod do skupiny My Chemical Romance. Achjé.



První má myšlenka byla asi tato: co je to kurva za magory? Respektive... Ehm co, jakže? Jo... Gerard... Aha... Koukal jsem jak blázen na to jeho vzezření. Divoce rozcuchaný vlasy, neméně divoký výraz v očích, tu a tam jeho image doplnil alkoholový odér, a cigáro nedal takřka z huby... No nazdar! A to pomlčím o tom, kolikrát jsem ho viděl zfetovaného. V začátcích jsem tu tedy fungoval tak, že jsem si hrál na kytaru, a snažil se moc si nevšímat těch exotů kolem. Jediné co jsem byl nucen vnímat byl rytmus podivného bubeníka. Ze začátku mi lezlo na mozek Gerardovo vřískání. Ano. Asi milionkrát jsem se sám sebe ptal: Franku, kam jsi to proboha vlezl? Pokud jste tedy čekali vyprávění na téma - láska na první pohled, či poslech, asi vás zklamu.

Čas však plynul, a já poznal, že ten Gerard nakonec přece jen není tak špatnej kluk. Jen kapku divnej. Někdy byl docela fajn. Co mi ze začátku vadilo, mi najednou ani nepřišlo nijak neobvyklé. Věděl jsem jen jedno. Tenhle klučina potřebuje pomoc. Kdyby nebyl furt nalitej, dalo by se s ním mluvit určitě ještě líp. Začal se mi líbit i jeho zpěv. Nechápu jak jsem ho ze začátku mohl v duchu nazývat vřískalem chocholatým. Halt lidi se mění. První dojem na mě Gee udělal sice hrozný, ale to už je zapomenuto v propadlišti dějin... I když... Já tu scénu vidím pořád tak živě...

A skutečně. Nakonec se stal mým nejlepším kamarádem. Když si vzpomenu jak jsem ho měl ze začátku pořád plné zuby! Musím se tomu smát. Neříkám že naše první tour byly zrovna peříčko. Nerad vzpomínám na to, jak se Gerard potýkal se svými závislostmi. Ale rozhodl jsem se, že ho podržím a nevykašlu se na něj. Ostatní kluci z kapely byli taky super. Vypadalo to, že nejhorší už je za námi. Jo... To jsem byl naiva.

Nějakej čas to opravdu vypadalo dobře. Lidi, já do tý doby nepoznal nikoho, komu bych tak skvěle rozumněl! Gee a já jsme o sobě věděli všechno. Byli jsme spolu pečení, vaření. Tolik legrace co jsme užili... To byly samé videohry, komiksy, filmy... a jak jsme se nařehtali u těch stupidních telenovel! A nezřídka jsme prováděli všelijaký kulišárny a jiné zábavné nachytávky na účet ostatních členů naší povedený kapelky. Když jsme spolu nemohli být, tak jsme se nonstop bombardovali smskama. Vzhlížel jsem k Gerardovi jako ke svému vzoru. Uznal jsem, že je to fakt pěknej kluk. Takhle bych chtěl taky vypadat.

Jednoho dne jsem tak ležel na posteli a lenošil. Zase jsem myslel na Gerarda. Z ničehož nic jsem dostal záchvat smíchu. Vybavilo se mi totiž, jak jsme Bobovi zašili nohavice u kalhot a jak se při oblékání poroučel k zemi. Nebo jaká to byla zase legrace když jsme Mikeymu schovali brýle! Stačilo je položit před něj na stůl a ten chuděra mžoural a furt chodil kolem a pořád je nemohl najít! Ani metr od něj nebyly... No... a když vzpomenu na to, kolik účesů jsme vytvořili Rayovi proti jeho vůli! Pak jsem se zamyslel. Sakra. Proč já na něj vlastně pořád myslím? Zaváhal jsem. Jako jo... kluk je to hezkej, milej. Ale mě přeci přitahujou holky. I když. Jako Gee se mi líbí. To už musí bejt fakt hodně pěknej když si to přiznám. Takovej mi může i pusu dát, a nebudu se zlobit. To jsem vlastně už poznal. Bylo to příjemné. Hm. Kdyby tu tak ležel se mnou. Mohl by se přitulit. Nevadilo by... nebo... něco víc... Pak jsem zjihnul. Já tady mám prasácké představy! Jsem fakticky úchyl! Vlastního kámoše bych tady vojel! A touto zpočátku nevinnou fantazií to začalo.

Od tý doby jsem na Gerarda koukal... tak nějak jinak. Chápete. Pořád jsem s ním chtěl být. Doslova jsem se na něj lepil. Nevypadalo to, že by mu něco nějak extra vadilo. Naopak. Nastaly i chvilky, kdy se zdálo, že obětí jsem tu já, a ne on. Jo, kdyby jen tušil! Copak to ale můžu říct? Třeba bychom nebyli ani kamarádi. Jenže mě to trápilo. Moje jemné náznaky nezabíraly. Musím mu to říct naférovku, nebo se zblázním. Rozhodl jsem se, že ještě chvíli vyčkám na vhodnější okamžik. Ale byl jsem srab. Jojo. Zbabělec. Neustálé odklady byly u mě na denním pořádku. Řeknu to tenhle týden... Dneska... Ne, radši zítra. A pak přišel ten hroznej večer. Ten večer, kdy už jsem mu opravdu chtěl říct co cítím. Přísahám! Od té doby bylo všechno jenom horší.

Gerard přišel na zkoušku veselý. Nezvykle veselý. Neviděl jsem ho tak za celou dobu co ho znám. Vyzařovala z něj dobrá nálada a optimismus. A byl tak krásnej... Okouzlující. Víc než kdy jindy. Napřed mě napadlo, že se ten debil zase někde zhulil. Ovšem, jak se ukázalo, bylo to horší. Účinek trávy vyprchá hned. Gerarda omámila jiná droga. Trvalejšího charakteru. Mikey si první všiml, že se děje něco významného.

,, Brácha, co je s tebou? Nevypadáš vůbec jako vrah, spíš jako rozzářenej vánoční stromek.''
,, Víš, byl jsem venku s Bertem a... nějak jsme se dali dohromady. Je hrozně fajny.''
Nastal řev. Nadšenej řev. Kluci Gerardovi přáli hodně štěstí. Vůbec se nepozastavovali nad tím, že si našel kluka. On to prý o sobě taky donedávna nevěděl. Jen já zůstal jak opařenej. Byla to hrůza. Musel jsem taky jít za Gerardem a říct: ,,Hodně štěstí.'' S knedlíkem v krku to je trochu problém. Nevím jestli někdo z vás tenhle pocit zažil. Je to děs. Koukat se na to, jak vám někdo krade bez pardónu lásku přímo před nosem. Chtěl jsem zalézt do kouta a být sám. Jenže to nešlo. Zkouška se stejně konala. Gerardovi to ten večer zpívalo přenádherně. Kdežto já hrál docela mizerně. Po celou dobu zkoušky mi nezbylo nic jiného, než koukat na svého vyvoleného anděla, který se mi ztrácel v nedohlednu. Stál ode mně asi dva metry. A přesto byl nedosažitelný. Jako kdyby se najednou vzdálil na tisíc mil. Promarnil jsem svoji šanci. Jen díky svojí nesmělosti.

Následující dny mi nezbylo nic moc lepšího na práci, než se užírat myšlenkama - co by, kdyby... Kdybych mu řekl že ho mám rád, kdybych tušil že je bisexuál, kdybych tak neváhal. Ale bylo to zbytečné. Mohl jsem jen přihlížet jak mi ho Bert krade. Žárlil jsem. Hrozně. Vyčítal jsem mu každej moment kdy byli spolu. Kdykoliv šli ven, trápil jsem se myšlenkama, co asi zrovna spolu dělaj. Gee už na mě neměl tolik času. Ztratil jsem lásku, a jako bonus ještě kamaráda. Veškerej svůj volnej čas věnoval Gerard Bertovi. Mě zbyly jen oči pro pláč. Ze začátku si toho nikdo nevšiml. Maskoval jsem to, seč jen bylo možné. Ale pochopte. Gee není včerejší, a neušlo mu, že se mnou není něco tak docela ok. Copak jsem mu to mohl říct? Byl jsem na dně. Ale jak se záhy ukázalo, bylo možné dostat se ještě níž.

Jako první jsem vycítil, že něco není mezi Gerardem a Bertem až tak v pořádku. Nejdřív jsem si myslel, že vidím jen to co chci. Moje zbožné přání. Když se tak nad tím zamyslím, přál jsem si aby byl Gerard šťastný. Já bych mu to umožnil. Udělal bych pro něj první poslední. Jenže s Bertem mu to klape asi líp. Nebo ne? Nevím. Gee se mi zdál poněkud zaražený a zamlklý. Nejspíš to mezi nimi trochu skřípe. Dělal jsem co jsem mohl, abych ho rozveselil. Chtěl jsem mu pomoct, nabízel jsem mu možnost se mi svěřit. Ale Gerard se jen vždycky smutně pousmál, zavrtěl hlavou a poděkoval.
Jednou jsem čuměl pozdě do noci na televizi. Ne že by ta detektivka byla zajímavá, ale když hypnotizuju obrazovku, vymývá mi to mozek a já tak nemyslím na svoje problémy. Navíc nemáte pocit že jste sami pokud je puštěná televize, nebo alespoň rádio. Vypadalo to, že zase usnu na gauči. Usínal jsem tak docela často. Je to lepší než ležet sám v posteli, úplně potmě, poslouchat jen svůj dech a hlavou nechat kolovat myšlenky na sebevraždu. Kde jsem to přestal? Ach ano... Ten zvonek. Probral mě, a já si uvědomil, že místo na polštář, jsem svou hlavu složil do popcornu. No co, stane se. Jdu otevřít. Vyzbrojil jsem se pánví, pro případ, že by mě šel někdo přepadnout.
Stál tam Gerard. Nevěřil jsem svým očím. Asi spím. Ba ne, ve snu by mi z tý pitomý pánve zbytek smažených vajíček nekapal na bačkory. Nespím.

,, Ahoj Fee, promiň že otravuju takhle v noci...''
,, Pojď dál.'' skočím mu do řeči. Odběhnu do obejváku, abych uklidil ten malej svinčík a udělal Gerardovi místo k sezení. Zvláštní situace. Jsem z toho celej nesvůj. Dávám tu mísu s popcornem na stůl, trochu srovnám haldy časopisů o ničem. Pak jsem za sebou uslyšel kroky. Otočím se a podívám se na Gerarda v plném světle. Co se mu to proboha stalo? Nejen že docela promokl (až teď jsem si všiml, že na parapet bubnují kapky deště), navíc má úplně rudé oči. Přemýšlel jsem, jestli zase fetuje, nebo... ne. Ty černý čáry na jeho tváři svědčí o tom, že je to od pláče. A proboha... ta modřina pod okem? A co ta jizva na tváři? Vždyť má rozraženej ret?! Jakto? Kterej hajzl?!!!

,, Gee, co to... jak...?'' nejsem skoro schopen slova. Posadím to černovlasé stvoření do křesla a trpělivě čekám jestli začně povídat sám.
,, No... já jsem totiž, upadl a hlavu jsem si trochu omlátil o stůl.''
,, A proto jdeš za mnou? Kvůli tomu brečíš?'' ne, Franka rohlíkem neopijete. Gee schoval obličej do dlaní a psychicky se složil. Po čele mu stékal potůček krve. V ten moment jsem si domyslel co se asi stalo. Zatracenej Bert! Zabiju ho... Běda jestli se mi připlete do cesty. Najednou mi došlo odkud se vzaly ty podivný modřiny co se posledních pár týdnů objevovaly na Gerardově těle. Přiběhl jsem k němu a vzal ho do náruče.
,, Ale no tak... neplakej, zase bude dobře. Vydrž chvilku, hned jsem u tebe jo?'' sebral jsem se a odběhl pro lékárničku. I když větší starost mi dělaly rány na jeho dušičce. Snad mu budu schopnej pomoct.

,, Pojď sem ke mně na gauč, ať ti to můžu líp ošetřit.'' Gee poslechl. Obvykle by začal běhat po bytě a sázet se, že ho nechytím. Dnes ho všechen humor evidentně přešel. Shrnul jsem mu vlásky a vyčistil ránu na čele. Ani nezasykl. Byl trochu mimo. Ránu jsem zalepil a pokračoval dál. S tou modřinou pod okem asi nic neudělám, možná by se hodil led, teď ta jizva na tváři. Aspoň že nekrvácí. Napadalo mě dost způsobů jak mohla vzniknout a ani jeden se mi nelíbil. Ještě jsem vzal kapesník a otřel mu oči. Tak...

,, No vidíš... už to bude dobrý. Jen na rtu máš trochu krve.'' aniž bych moc uvažoval, prostě jsem ho líbnul. Já miluju chuť krve. A to je poprvé co piju jinou než svou vlastní. Pak se zarazím, a docvakne mi, co za úchylárny to provádím. Gerard se však jen trochu pousmál a řekl: ,, Díky.'' objali jsme se a šli spát. Nedal jinak, než že bude on spát na zemi, nebo se navezeme do postele oba. Trouba jeden roztomilej. Je snad na výsost jasné, že zvolím druhou možnost. Byla to jedna z nejhezčích nocí v mým podělaným životě. Nic moc jsme nedělali. Jen spali přitulení jeden k druhému. Nene. Já už ho Bertovi nenechám.

Druhý den jsem zajel pro Gerardovy věci. Jemu samotnému se do Bertova doupěte nechtělo, čemuž se nedivím. Nevadí. Beztak znám Gerardovo oblečení i ostatní věci zpaměti. Naštěstí jsem toho vola nepotkal, jinak vám garantuju, že by ošetřit potřeboval on. V tom lepším případě. Spíš bych mu po mém zásahu na jeho fasádě doporučoval služby pohřebního ústavu. Tak... doufám, že jsem pobral všechno. A jedu domů. Gee na mě čeká.

,, Ty Franku... co s těma mejma věcma?'' ptal se Gerard, stojící v předsíni, při pohledu na mě, jak se s tím táhnu. Asi ho to fascinovalo.
,, No co by? Nějak to roztřídíme, poskládáme, já tu mám místa dost.''
,, To jako... že tu můžu zůstat?''
,, Probůh, a co sis myslel zlatíčko? Že tě vyrazím?'' usměju se na něj. Gee úsměv oplatí a pak se začne tahat s jedním kufrem. Dělám jako že mu ho nechci dát a zase se začneme prát... jako kdysi... jak je to jen dlouho kdy jsme takhle blbli? Gerard se zase konečně směje a já s ním. Vrhne se na mě a začne mě lechtat. Já ho přerazím! Ještě chvíli se tam přetahujem a válíme po sobě. Když nám dojde dech, jen tak ležíme. Vyhrál jsem! Gee je totiž podemnou. Neodolám a musím mu vlepit pusu. Víte. Byla zatraceně dlouhá. Víc než jsem si odvažoval představit. Nezůstalo jen u ní. Domyslete si co chcete.

Konec dobrý, všechno dobré, řekli byste si. No ne? Ale já vás upozorňuju, že tohle byl teprve začátek. Jsme spolu dodnes, a nebojte se, že bychom na tom něco měnili. Ale teď už musím běžet... Gerard volá, že má pro mně překvápko. Tak se mějte!

Yours happy Fee
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 30. března 2009 v 6:22 | Reagovat

to bylo moc hezké:)taková oddechovka po všech těch umíráčcích...x)...

2 KJeníK KJeníK | Web | 30. května 2011 v 14:24 | Reagovat

jééééééééééé krásná povídka :-D

3 Andychem Andychem | 23. srpna 2011 v 17:24 | Reagovat

tro nebylo špatný.TO BYLO Náhodou Dobrý. Menim svuj názor o ferardovkách.Když to umí človek napsat a to TY rozhodne UMíš tak je to celkrm cool :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama